Deník

Léto, prosím.

15. května 2015 v 20:51 | A.-
Začíná mi to tak trochu připadat, že ať už mám jakýkoli blog, vždycky to začnu flákat. A je mi to opravdu líto, přísahám.
Netuším, jestli tento blog ještě někdo navštěvuje, ale hlásím návrat. Poslední dobou mám neustále takovou podivnou náladu a cítím se nějakým způsobem děravá. Tak jsem si řekla: nebude to třeba blogem? Netuším, jestli je dobře, že vy všichni máte šanci poznat mé pocity a zároveň tedy mě samotnou, ale bude léto a bude čas. Jaká to skvělá kombinace.

Extrovertní Aljaška aneb vylejvám si srdíčko.

27. února 2015 v 19:48 | A.-
Koupila jsem si bravíčko, jen tak. Prostě kvůli plakátu Lorde. Ta psychiatrická léčebna už na mně doopravdy čeká a vysmívá se mi do tváře, že i já patřím mezi náctileté puberťačky posedlé nejnovějšími drby. Celý svůj dvanáctiletý život odsuzuju čtenářky bravíčka. A to jsem si ho nedávno koupila. Má inteligence vážně nezná mezí!
Je ze mně dívka posedlá písničkami Eda Sheerana a vůbec netuším, jak se to stalo. Stále dokola si pouštím Lego House a The A Team a mám strašnou chuť brečet, i když je můj život momentálně dokonalý.

A tak skončila pohádka.

2. ledna 2015 v 23:27 | A.-
Znáte takový ten pocit, když si sednete s blokem a tužkou ke stolu k počítači, odhodlaně koukáte a jste připraveni vymyslet téma vašeho dalšího článku? Inu, já ne. Moje maličkost posedává v kuchyni, cpe do sebe zbytky cukroví a zapíjí to kofolou. /a pak si stěžuje, že musí hubnout. ahah, znám to až příliš dobře/ A pak, když mě konečně něco napadne, vzpomenu si, že na toto téma už někdo článek psal, takže bych nebyla originální. A tak jsem se jednoho krásného slunečného chcalo jak z konve dne rozhodla napsat článek, co všechno jsem dostala k Vánocům. Ano. Já vím. Už je dávno po Novém roce a já se rozhodla zavzpomínat si na Vánoce. Navíc to už psala více jak triliarda blogerů. Nicméně už mě nikdo nepřemluvíte. Jdeme na to! :)

Nový začátek

31. prosince 2014 v 17:05 | A.-
Ačkoliv jeden z mých pocitů je, že jsem si rok 2014 užila a nic moc jsem nepokazila, druhý mě tak trochu vykolejil. Možná si přávě říkáte, co se mi mohlo stát tak hrozného, že bych rázem přes tmavé brýle neviděla ty skvělé zážitky. Vlastně se nic tak strašného nestalo, jen mi došlo, že ať se snažím jak moc chci, nikdo si mé práce neváží a nemá mě rád.

Jdu hledat velké Možná.

25. prosince 2014 v 22:40 | A.-
Připadalo mi trochu zvláštní tak dlouho nenapsat žádný článek, a dokonce jsem se začala bát, že si budete myslet, že jsem mrtvá. A tak se ohlašuji s nudným deníkovým zápisem.
Vánoce jsem více-méně přežila vcelku, vlastně bych si je docela užila, kdyby se mámě líbil dárek ode mě. Jo, nelíbil se jí. A nebála se to nahlas vyjádřit, sice neřekla vyloženě "Tohle se mi fakt nelíbí, jak tě to mohlo napadnout?", ale bylo to na ní vidět. A vím, že raněna by měla být spíš ona, že jsem nebyla schopna vymyslet nějakou věc, kterou by potřebovala nebo by jí prostě byla k něčemu, připomínala by jí mně. Ale raněná jsem skončila já.
Jsem citlivka. Já vím. Jen mě to děsně mrzí. Mrzí mě, že jsem tak děsná dcera, mrzí mě, že jsem nebyla schopná vyrobit jí lepší dárek, nebo prostě zajít do obchodu a koupit jí něco skvělého, na co by jen tak nezapomněla. Jenže já jsem zkusila něco jiného. A teď na to budu myslet strašně dlouhou dobu, bude mně to bolet a na nějakou dobu ze mně bude melancholik. Jo, to už ke mně patří. Smůla.

John Green

21. prosince 2014 v 14:15 | A.-
Některá nekonečna jsou větší než jiná.
Svět není továrna na splněná přání.
John Green.
Tento známý spisovatel mne knihou Hvězdy nám nepřály naprosto uchvátil. Dlouho jsem nad ní přemýšlela. Není to špatná kniha - ale taky ji nepočítám mezi dobré knihy. Dobrá kniha by měla mít pořádnou zápletku - tady pořádná zápletka nebyla. Se vší úctou - opravdu nebyla. A navíc mi připadalo dosti nereálné jet na druhou polokouli jen kvůli tomu, že se dozvím konec knihy. Mám jednu oblíbenou knihu, a kdybych nevěděla její konec, asi bych se zbláznila, ale přece kvůli tomu, že si něco usmyslí její autor, nepojedu tak daleko, ne? A ještě k tomu zbytečně.
Dobrá, přece jen možná budu trochu realista.
 
 

Reklama